Máte dotaz, nejste si jistí, potřebujete poradit… Reakci na palčivý problém Vám však neposkytne člověk, ale chatbot či virtuální asistent. Pokud využíváte služeb Air Bank, komunikuje s Vámi chatbotka Aneta, Váš doktor pro objednání možná už používá výhradně virtuální sestru Emmy. Chatboty ve větší či menší míře používá už většina firem, v některých případech s nimi koketuje už i stát.

Řeči o efektivitě a zjednodušení, se kterými jsou tyto nástroje zaváděny, však platí výhradně pro jednu stranu. Zákazníci z nich dvakrát nejásají: dokonce i nedávný výzkum firmy, která chatboty nabízí, potvrdil, že většina zákazníků by v případě volby dala raději přednost živé osobě.

Že ani s často zmiňovaným snížením nákladů to není kdovíjak slavné, dokazuje konec virtuální sestry Anežky, se kterou jste se mohli potkat na webu Ministerstva zdravotnictví – náklady na její provoz prostě převyšovaly prospěšnost.

Pokud jste jeli v poslední době RegioJetem třídou LowCost, možná jste si cestou dali něco dobrého. Pokud ale nemáte chytrý telefon, určitě jste si nic nedali: v rámci optimalizace si totiž bez aplikace jídlo objednat ani zaplatit nelze.

Digitální objednávání se zavádí už i v některých fyzických podnicích, podmínkou je opět vlastnění chytrého telefonu. Ten slouží jak k načtení QR kódu pro zobrazení menu, tak pro samotné objednávání. Občasnou kuriozitou je pak menu v podobě tabletu, který je umístěný na stole: zpravidla jde však pouze o jeden kousek, pokud je vás tedy vícero, doba „listování“ je řádově několikrát delší, než v případě tištěného menu. Podobně jako u samoobslužných pokladen i v případě užívání digitálního menu je vytvářen dojem, že se celý proces zjednodušuje a zefektivňuje: to však platí pouze pro daný podnik. Veškeré ušetřené náklady ve skutečnosti dohání svojí aktivitou (tedy vlastněním chytrého telefonu, složitějším listováním, markováním, či objednáváním) bez jakékoliv kompenzace zákazník.

Vedle digitálního vylučování a přenášení nákladů na zákazníka má digitální menu i celou řadu dalších úskalí. Pokud například zrovna přejíždíte RegioJetem někde, kde není dobrý signál… Prostě si nic neobjednáte. Samostatnou kapitolou je pak vytváření datové stopy, k němuž všechny objednávací aplikace a menu vedou. Na základě ní Vám pak příslušný podnik nabízí na míru sofistikovaně vyčarované návrhy nákupů, do kterých byste se nikdy nepustili – kterým lze však jen těžko odolat.

Jste v parku a chce se Vám strašně na záchod. Přiskočíte k nejbližší toaletě, ale ouha: lze jí použít pouze za pomoci mobilního telefonu či kreditní karty. Pokud zrovna u sebe mobil či kartu nemáte, máte smůlu. Přesně tak funguje chytré řešení od ToiletDesign, s jehož toaletními budkami se můžete setkat třeba na Praze 6.

Zdánlivé řešení některých dosavadních problémů, zároveň však vytváření problémů nových je průvodním jevem celé řady chytrých prvků, které jako houby po dešti rostou v našich městech. Pojem Chytré město sám o sobě pak funguje jako definitivně platné zaklínadlo, o kterém jako by nebylo potřeba vést celospolečenskou diskuzi. Bujaré nadšení spojené se zaváděním chytrých prvků přitom často jen předchází rozpačitému uvědomění, že chytré prvky ve městě jsou tak trochu k ničemu, jako se to ukázalo třeba v případě chytrých pražských laviček, které potkal stejný osud jako legendární betonové květináče z Prahy 5: musely pryč.

Při využívání technologických prvků ve městech by měl být vždy brán zřetel na to, zda jejich zaváděním nedochází k vylučování některých osob z veřejného života (konkrétně všech těch, kdo nemají chytré telefony či platební karty, ať už jsou jejich důvody jakékoliv) či ke zbytečně velkému sběru informací, které mohou být nejen využitelné pro lepší plánování městských procesů, ale i snadno zneužitelné, když se použijí k účelu odlišnému.

S obavami takto sledujeme například zavádění čidel rozeznajících výstřely v Plzni. Příklady ze zahraničí totiž ukazují, že jakmile jsou jednou spuštěny citlivé mikrofony zaznamenávající dění ve veřejném prostoru, je jen otázkou času, než někoho napadne, které další zvuky by se vedle výstřelů daly zaznamenávat – proč ne rovnou řeč, která se dá dnes rozklíčovat pro jednotlivé mluvčí i z hlučícího davu… Ve městě, ve kterém je střelba spíše sváteční záležitostí, tak lze snadno pojmout podezření, jestli není takové čidlo úplně zbytečné.

Chytrá pračka je nutností každé chytré domácnosti, píše zelený mimozemšťan na svých webových stránkách. Jenže ruku na srdce: jaká hodnota vlastně spočívá v tom, že nemusíme myslet na to, jaké prádlo dáváme do pračky (protože to umí pračka poznat sama), či že sušička pozná, jaký program jsme nastavili? Výsledek je jediný: zatímco my sami se namísto předpokládaného ušetření času lopotíme s obhospodařováváním aplikace v telefonu, ze získaných dat se ve skutečnosti raduje někdo úplně jiný…

Podle výzkumů více jak polovina lidí neví, jaká data jejich chytré zařízení shromažďuje, ještě více lidí pak netuší, co se s jejich daty následně děje. Ostatně není divu: výrobci chytrých nesmyslů se tím, co s daty podnikají, příliš nechlubí. O to větší je pak překvapení, když se veřejnost dozví, jak cenná mohou být data získaná něčím tak zdánlivě neškodným, jako je třeba robotický vysavač nebo interaktivní panenka jejich dětí…

Pozdvižení nedávno vyvolalo zjištění reportérů Reuters: jeden získal 90 000 záznamů, které hlasová asistentka Alexa od Amazonu shromáždila o jeho rodině, další reportérka pak zjistila, že na základě elektronické čtečky Kindle má Amazon perfektní přehled o jejích dietních preferencích. O třetím reportérovi pak Amazon na základě dat z iPhonu díky kalendáři věděl, s kým má v plánu být v kontaktu.

Nejde ale jen o data. I v případě, že se nám podaří chytrou domácnost zařídit tak, aby odolala hackerskému útoku (například přes květináč), nevyhneme se víru aplikací, do kterého nás všechny chytré spotřebiče nutně strhávají. Používáním domácích spotřebičů přes chytrý telefon jen skokově navyšujeme náš čas strávený u displeje a vystavujeme se tak rizikům digitální únavy a stresu. Platíme-li za používání chytré domácnosti naší psychickou pohodou, je to skutečně chytré?

Základní umělecká škola v Jihlavě si během pandemie pořídila na vstupní dveře čtečku na otisky prstů: jen po přiložení prstu se tak do školy dostanete. Nasazení podobných systémů je rozšířené už i ve školkách v Královehradeckém kraji. Cílem je zamezit nekontrolovanému vstupu osob, které nejsou zaměstnanci školy ani účastníky vzdělávání. Což o to, nekontrolovanému vstupu se určitě zamezí: stejně tak se však zamezí například i operativnímu vyzvednutí ratolesti narychlo povolanou babičkou…

Vedle nedomyšlených praktických důsledků je však potřeba zmínit hlavně sběr ohromného množství biometrických údajů, ke kterému při zavádění podobných systémů nutně dochází. Tyto údaje jsou na rozdíl třeba od jména či bydliště nerozlučně spjaty s danou osobou: nelze je už nikdy změnit, čímž se možnosti a závažnost jejich případného zneužití jen zvyšují. I proto podléhají v rámci GDPR ještě přísnější ochraně než běžné osobní údaje, jejich zpracování je dokonce zcela zakázáno, není-li splněna některá z výjimek. Že používání biometrických údajů obecněji souvisí se zásadou práva na lidskou důstojnost zmiňují v nedávném usnesení i Evropští poslanci.

Nesmyslné nasazování biometrických technologií ve školkách či školách, mezi které můžeme počítat třeba i kamery na rozpoznávání roušek, které jsou v provozu třeba na gymnáziu Ústavní v Praze, zároveň již od útlého věku učí děti bezmezně důvěřovat technologiím, které pracují s biometrickými údaji. V době, kdy začíná být trend spíše opačný, jak dokazuje zákaz kamer na rozpoznávání tváří v některých amerických městech či zpátečka, kterou vzal v automatickém rozpoznávání tváří Facebook, to však nepůsobí příliš výchovně…